Příběh těla 3 – Když nevíš kudy, drž se řeky.

Stála jsem na nástupišti v Klatovech. Dvouhodinové zpoždění vlaků za mnou. A najednou mi tekly slzy.

Tenhle článek jsem v hlavě začínala psát už cestou ze Šumavy dolů.

Vzhledem k tomu, kolik nervů mě stála výluka Českých drah a jejich přístup k cestujícím, je skoro s podivem, že jsem ten den nakonec vyhodnotila jako jeden z nejlepších za poslední týdny.

Chtěla jsem obnovit tradici. Před více než 13 lety jsme jeli tuhle trasu naposledy. Akce měla jméno „Svážení kol do údolí“ a vymyslela ji skupina nadšených cyklistů z plzeňského pivovaru.

O velikonoční neděli se skupinka cyklistů brzy ráno sešla na plzeňském nádraží.
Vlakem vyjeli na Špičák – Železnou Rudu. A odtud celý den šlapali zpátky ku matičce Plzni.

Jak přibývalo dětí, ubývalo jezdců.
Až nezbyl nikdo.

Už před dvěma lety mě kolo volalo:
„Vzpomínáš, jak jsi tehdy jezdila s partou na Špičák? Jaká to byla nádhera jet probouzející se jarní přírodou, přes šumavské výhledy a pak jihoplzeňskými zvlněními zpátky do Plzeňské kotliny? Jak jste si cestou povídali, kochali se a poprvé v roce šlapali pořádnou dávku kilometrů?“

Některé roky jsem byla připravená. Kolo jsem totiž svého času považovala za svůj oblíbený zimní sport 😁.

Některé roky méně, ale nikdy ne tak málo jako letos.
Přesto jsem jeho volání poslechla.

Nová kola jsou nová kola. A pocit svobody byl silnější než všechno ostatní. Neodradilo mě ani týden trvající přecházené nachlazení, ani necelých sto kilometrů v nohách najetých v průběhu jednoho měsíce před startem Svážení.

Manžel slíbil, že pojede a já věřila, že mě v tom nenechá. Kamarádka se svým zánovním elektrokolem se také přidala. Víc jak desetiletá pauza udělala s našimi životy různé kotrmelce.

Byly jsme tři. Byla jsem nadšená a ve skvělé společnosti 😎.

Na srazu jsme byly včas. První vlak vyjížděl na čas, ale tím ideál dopravy skončil. Pak už následovala jen eskapáda bizarností, které potkáš jen na cestě s touto slavnou společností.

Nejdřív jsem to dávala statečně, černý humor, trpělivost, pozitivní řeči. Pak už jen vztek, bezmoc, pocit, že tohle není možné. Když v Klatovech po dvou hodinách čekání zahlásili, že i další vlak má třicet minut zpoždění, vztek se proměnil v slzy. Vztek jsem s ohledem na ostatní nechtěla ventilovat. Stejně jsem to ale nedala. Malá sopka Lenka o sobě přece jen dala vědět. Slzy, které jsem v sobě ale nesla už dlouho, nešly udržet. Schovala jsem je v manželově objetí.

Nebylo to o vlacích.
Bylo to o všem, co jsem v sobě poslední týdny držela.
Bolest a stres si prostě našly cestu ven.

Na Špičák jsme dorazili místo v půl desáté až v poledne.
A pak přišla další „třešnička“.

Helmu jsem nechala ve vlaku.
Pokrčila jsem rameny.
Pojedu bez ní.

Místo ní jsem si uvázala šátek, který jsem nosila na Bali kolem pasu.
Na Šumavě měl úplně jiný příběh.

Pak už to bylo fajn. Známá místa, kde jsme na sebe čekali, kde jsme si dávali pivo, oběd i přestávku. Divila jsem se, kde už je nová asfaltka místo rozbité lesní cesty, kde nová hospoda, nebo stará zavřená. Kamarádka na ekole nám ukazovala záda a my měli motivaci nejet jako šneci ;-).

Celá trasa je kouzelná. Vede po cyklostezkách, turistických trasách i vedlejších silnicích a dlouhé úseky se vine podél řeky Úhlavy. Úhlava pramení nedaleko Pancíře u Železné Rudy a v Plzni se vlévá do Radbůzy, řeky, u které jsme svou pouť končily. Dá se říct, že nám byla celý den společníkem.

Když jsme bloudily, vždycky jsme ji nakonec našly.
Řeku.

Potřetí jsem se tomu už musela smát.

Když nevíš kudy, drž se řeky 🌊

Možná to neplatí jen na kole.

Kdysi jsme si počítali, kolikrát ji za cestu přejedeme přes lávky, mosty a mostky. Myslím, že na těch stech kilometrech to bylo víc než patnáctkrát. Energie vody mě ohromně baví, dívat se na plynoucí řeku mě uklidňuje.

Voda se neptá proč. Prostě teče.

Projížděla jsem svým bývalým domovem.
Vesnicemi jižního Plzeňska, které jsem měla kdysi projeté na kole i prochozené se psem.

A cítila jsem zvláštní nostalgii.

Vzpomněla jsem si na lidi, kteří tam tehdy bydleli.
Možná tam někteří žijí dodnes.
Jen už nejsou součástí mého světa.

Všechny kopce, převýšení a terénní vlnky jsem důvěrně znala. Jaké jsem byla v těch dvaceti nedospělé telátko… Když mi kolegyně v mé první práci řekla „A kde už jsi dělala? Jsi taková neobouchaná životem!” Měla pravdu. Teď už se obouchaně drobet cítím. Ale telátko už bych být nechtěla.

Vesnice na jih od Plzně vypadaly pořád stejně. Ta místa znám nazpaměť.
Až mě zarazilo, jaký tam byl klid. Nikde ani človíčka, ani auto. Pár lamp veřejného osvětlení a zpěv ptáků. Za mě krásné místo k životu. Nejhlasitější jsme tam byly my, až jsem si říkala, zda nemám začít šeptat. Jsem vděčná, že zůstala tato místa stejně krásná a tichá, jak si je pamatuji z doby před patnácti lety.

Krásně jsem se tehdy měla, protože člověk si pamatuje jen to hezké. Krásně se zřejmě mám i teď. Až mi bude o dvacet let víc, budu na své roky po čtyřicítce nejspíš vzpomínat jako na dobu, kdy jsem byla „ještě“ mladá🙂. Snažím se to mít na paměti už teď.

A nakonec… nakonec jsme opravdu tu trasu ujeli i teď ve svých 43 letech stejně jako když nám bylo čerstvých třicet. Moc hezký pocit.

Na začátku mě podrželi.
Když jsem váhala, jestli to nevzdat.

A pak jsem podržela já je.

Proč mě to tak vzalo a proč mě to tak rozčílilo?

Pojmenovala jsem si svůj stín: Není to podle mých představ!

Ano, moje představy byly romantické. Plné vzpomínek. A ani v jedné z nich nebylo dopoledne strávené čekáním na vlaky, autobusy a dodávky. Natož neohleduplnost a místy až arogance zaměstnanců ČD.

Po osmdesátém kilometru se začala ozývat kolena a zadek. Zakázali jsme si si stěžovat. Lízat rány si budeme až v Plzni. V autě jsem jen padla do sedačky, poděkovala zlatému manželovi za naložení kol a do postele už jsem řekla asi jen tři slova. Ale zvládli jsme to.

Téměř bez tréninku, trochu nemocní, ale plní odhodlání obnovit tradici.

Trochu jsme si tím pohladili ego, ale hlavně potěšili srdce a duši. Jsou věci, pro které prostě žiju a tohle je jedna z nich.

Zdá se, že mi začíná nové životní období. Děti už jsou samostatné (téměř), víkendy bez nich už nejsou vzácnou a dlouze očekávanou událostí. Samy se nás někdy ptají, mami a kdy zase pojedete s tátou na wellness. Protože ví, že je bude „hlídat” jejich milovaná teta.

Nové kolo je pro mě symbol nových začátků.

Ale samo o sobě nic neznamená.
Dokud na něj nesednu.
Dokud nevyrazím.

Protože přesně o tom to je.

Dělat věci, které milujeme.
I když to není podle plánu.

Už je v plánu další dlouhá trasa. Přijdete se k nám, o legraci a zážitky nebývá nouze…

Tělo – děkuju! Svážení zdar!

PS: Stížnost na ČD jsem zatím nenapsala, helmu mi totiž našli a snad i pošlou vlakem zpátky do ztrát a nálezů. Účty budou vyrovnány.