Jen tak si kráčím krajinou aneb jak jsem pověsila běhání na hřebík

Před pár měsíci jsem na to přišla. Proč se necítím dobře. Co mi chybí. Co jsem dřív v životě měla a pak se to vytratilo. Že mi to ale trvalo.

Open air. Širá obloha nad hlavou. Pobyt venku na čerstvém vzduchu. Spojení s přírodou tváří v tvář. A to přese všechno, že žijeme v chatové osadě pod dubovou strání. Zahrada nestačí. Musíš jít ven.

Napoprvé jsem se cítila divně. Sama bez dětí a jdu se projít? Aspoň toho psa kdybych s sebou měla, cítila bych se víc normálně… Takhle jde sama žena krajinou. Nevypadá to divně?

Kdybych se rozběhla hned bych vypala lépe. Jako běžkyně, jako za časů mé půlmaratónové minulosti. To je běžné. Ale jen tak jít?

Šla jsem rychle. Nejdřív jsem v hlavě řešila práci. Pak jsem zavolala klientce. Pak účetní. Bráchovi.

Uplynula hodina chůze, svižné příjemné chůze, která mě nutila dýchat. Kolem mě les a ticho. A pak to přišlo. Hlava vypnula. Telefon taky. A začala jsem cítit. Čerstvý voňavý vzduch a blížící se jaro ačkoli bylo sotva pár stupňů nad nulou. Po dlouhé době mi bylo krásně.

Uvědomila jsem si, že nic není tak důležité, abych kvůli tomu byla ve stresu. Že se nic nezblázní a všechno počká. Že nemusím (ani nemohu) mít všechno dokonale a hned. Ani že se o to nemusím snažit (vážně?!).

Protože roky plynou a já bych z toho pocitu taky nemusela vystoupit. Co bych si pak říkala na smrtelné posteli? Ještě že mám odškrtané všechny úkoly? Asi těžko. Na světě je krásně, ale musíš se na něj umět dívat. Byl to boží pocit. Chtěla jsem si ho udržet , ale nepovedlo se mi to.

Večer při uspávání si s dětmi povídáme. Maminko, co se ti dneska nejvíc libílo? Že jsem byla na procházce. Bylo tam (rozuměj, mi) krásně. A tak jsem začala pravidelně chodit.

Protože chůze není o výkonu. Snadno zastavíš a kocháš se lesem nebo si prohlídneš kytku. Nebo se snadno rozběhneš, protože chceš, ne protože, přece jsem si řekla, že vydržím celou cestu běžet… Tu na větší desetikilometrovou procházku k rozhledně, tu na menší kolem vsi, tu do lesa s dětmi, pro děti do školy, na poštu, pro zásilku do sousední vesnice,..

Průběh je vždycky stejný. Nejdřív řeším práci, děti, vztahy,.. asi po půl hodině rychlé chůze mi začíná být hezky a vnímám co je kolem mě. Většinou je to venku mnohem hezčí než to co bylo doteď ve mně… a tak dýchám, sosám, plním se tou krásou a žasnu.

Stojí to čas a ničemu praktickému to neslouží, řekl by nejeden. Vlastně jo. A přesto je to nutné a pro mě teď naprosto důležité. Zase cítit svobodu a netlačit na sebe.

Tuším, že i mnozí z vás “zapomněli” chodit.

PS: Zdravotní benefity chůze jsou nesporné. Zdravé cvičení a pohyb v přírodě je dokonalá kombinace.

Ráda se inspiruji v knihách. Aktuálně mě nadchla Libby DeLana: Chůze. Spojte se se Zemí, svou myslí a tělem. Krok za krokem. Nádherná, praktická až duchovní tenká knížka, kterou přečtete i s minimem času na čtení.