Kde vzít čas na cvičení a nekrást?

Řešíme to všichni. Víme jak nám pravidelné cvičení prospívá na tělu i na duchu, máme to vyzkoušené a potřebujeme ho, aby nám bylo v životě dobře. Přesto nám na cvičení nějak nevybývá čas… Co s tím?

Teprve nedávno jsem si uvědomila, že už asi rozumím té moudré větě, že „jediné co na světě máme, je čas.“ Čas je to o čem rozhodujeme my sami, čemu ho věnujeme, jak a s kým ho strávíme. Možností je mnoho.

Když jsem byla malá, měla jsem na dítě, zajímavé přání… „Maminko, já bych chtěla víc času.“ Maminka samozřejmě nechápala, o čem to mluvím a jak mě to vůbec napadlo. Ani já teď už nevím, jak jsem to myslela, co za tím bylo, ale tu otázku si pamatuji. A ten pocit, že potřebuji více času. Pocit, že nestihnu všechno, co bych chtěla.

Měla jsem mnoho zájmů, chodila jsem svého času do dvou knihoven a nosívala jsem si spoustu odborných knih rozličných témat. Od beletrie pro děti, knížky o přírodě, o fyzice až po meditaci. Všechno mě zajímalo a všechno stálo svůj čas. A to jsem byla malá a chodila „jen“ do školy.

Pak jsem šla na gymnázium, tam se témata, která mě dříve zajímala, rozvíjela, bohužel ne vždy byla předkládána tak, aby můj zájem vydržel. Ale přibylo učení. Přišlo mi, že mám zase málo času. Na kamarádky, na své zájmy a osobní volno :-).

Na vejšce to bylo ještě horší, výrazně přibylo učení a dojíždění do Prahy na kolej a do školy.

Těšila jsem se do pracovního procesu, že sice budu několik hodin denně pracovat, stejně jako jsem dosud seděla na přednáškách, ale že ubyde učení. A skutečně tomu tak trochu bylo. Časem jsem si změnila práci na svůj koníček, to už víte a svět byl zase o kus přátelštější místo k životu. Na druhou stranu když jsem se začala naplno věnovat cvičení, kurzy byly časově náročné a já jsem se zodpovědně připravovala na každou lekci, vypracovávala si systém výuky a samozřejmě studovala anatomii a odborné knihy a manuály z absolvovaných kurzů.

Nejkrásnější období v životě jsem zažívala když jsem potkala svého současného muže a kromě práce jsme dělali jen to co nás bavilo. Žili jsme v podnájmu a na starosti měli jen sami sebe a svůj čas. S nostalgií na to vzpomínám.

Časem jsme si pořídili děti a chatu se zahradou, ve které natrvalo žijeme, lidem dál a lesu blíž a povinností přibylo ;-).

Asi tak jako mnoho z vás dělíme nyní svůj čas na práci, děti, domácnost, na opravu a zvelebování chaty a zahrady. Kde je čas pro nás dva? Pro sebe pro každého zvlášť? Všichno vyžaduje naši pozornost….Času je čím dál tím méně a čím dál tím rychleji nám utíká.

Často se teď ptám sama sebe, čemu budu zrovna teď věnovat svůj drahocenný čas…?! Mám se věnovat dětem, dělat přípravy do studia, vytvářet online věci nebo uklidit či shrabat zahradu po zimě? A já bych taky chtěla jít s kámoškou na kafe, do sauny s manželem, na kolo, číst si, jen tak si sednout na slunce a nic nedělat :-)! A ještě jsem dneska necvičila!!!

Takže mi začíná dávat smysl i další věta z mého mládí, kdy mi „moudří starci“ říkali (bylo jim asi tak čtyřicet ;-))… „Jo jo, všechno je o prioritách.“

Udělat si čas na sebe je v současné době pro mě jedna z největších výzev. Přiznám se, že při zakládání svého webu a všech náležitostí s tím souvisejícího od tvůrčího procesu až po technické překážky a záležitosti jsem upozadila své tělo. Strávila jsem několik hodin denně za počítačem, pro mě ne zcela standardní záležitost. Výsledek? Shrbená ramena, namožená krční páteř a lehce bolavá záda. Nic moc. Že doma není naklizeno ani navařeno asi nemusím zmiňovat…

Tenhle způsob práce mi klade nové cíle, jak sloubit práci u počítače, vedení lekcí a cvičit pro sebe. Protože v téhle branži jaksi nefunguje, že „kovářova kobyla chodí bosa“. Možná krátkodobě, to pak závidím lidem, že cvičí a já ne :-(, ale v dlouhodobém horizontu je to nemožné. Člověk musí předávat to, co žije a co cítí. Za sebe mám pocit, že musí inspirovat.

Potřebuji více času! To už tu je jednou bylo… Ta představa, že mi v životě čas nestačí a za úplně jiných okolností. Není to tedy relativní? Všichni máme svých 24 hodin denně a opravdu záleží jak rozvrhneme síly.

Takže jediná rada ode mě, udělat si ze svého cvičení rutinu a prioritu. Ráno vstát dříve, nebo si uzpůsobit své záležitosti tak, aby vám vybylo 30 minut času. V běžný všední den (a kéž by jich bylo více) se mi daří. Odvezu děti do školky, nekoukám napravo nalevo a jdu cvičit, na podložku, na Motr, na rotoped do kůlny, cokoli, na co mám chuť a za chvilku mám hotovo. Cítím se lépe celý den.

Pak jsou dny a období (děti ze školky doma kvůli nemocím, neodkladné povinnosti, ranní lekce v práci) a ta tam je rutina. Pak hledám prostor jinde. Zůstanu v práci dýl, vyplním mezeru mezi lekcemi, abych alespoň 15-20 minut svým zádům věnovala. Stojí mi to za to. Věřím, že i vám, vyzkoušejte si to.

Čas je ta nejvzácnější komodita. Howgh.